Chci se krátce pozastavit nad otázkou kontextu – nad tím, proč v překladu volím právě tato slova a ne jiná, a jaký přístup k textu Koránu tímto překladem sleduji. Zároveň bych rád předestřel několik myšlenek, které jsem jinde nenašel.
V Koránu hraje kontext zásadní roli. Tradičně, když Korán vykládáme jím samotným, díváme se na to, co verši předchází a co po něm následuje – tedy na kontext sdělení jako takového.
Vedle tohoto kontextu však vstupuje ještě jiný, často opomíjený: kontext čtenáře. Kontext jeho osoby, jeho vnitřního vývoje, jeho času a prostoru. Právě tento kontext určuje, jak Boží slovo zaznívá a jak je chápáno.
Obsah Božího sdělení se tak plně utváří až ve chvíli, kdy je text aktivně nahlížen – v konkrétním čase, konkrétním člověkem a v konkrétním životním rozpoložení. Korán je natolik živým slovem, že jeho významy se neustále znovu aktualizují podle toho, kým, kdy a kde je čten. Právě v tom spatřuji jeho univerzálnost – vlastnost, kterou někteří považují za slabinu a označují ji jako mnohoznačnost, ačkoliv je naopak jeho zázrakem.
Jako příklad použiju přirovnání z oblasti fyziky: podobně jako u vlnové funkce v kvantové teorii se i zde plný „stav“ uskutečňuje až v aktu pozorování. Teprve ve vztahu k příjemci se Boží slovo stává konkrétně promlouvajícím sdělením-stává se skutečným, volí si verzi reality.
Arabský jazyk, v němž byl Korán seslán, tuto živost významu umožňuje výjimečným způsobem. Jedno arabské slovo může nést mnoho odstínů významu, které se rozvíjejí podle kontextu. V češtině pro takovou elasticitu nemáme ani zdaleka přímý ekvivalent.
Čtenáři! Pokud se alespoň zlomkem s mým kontextem dokážeš srdcem ztotožnit, pak prosím Boha, aby Ti bylo v tomto překladu dobře a aby ses k němu vracel. Půjdeme spolu pomalu dál.